Báseň
Sám mezi polem kukuřice a třešňovým stromořadím, před tebou kužel světla ve kterém nevidíš nic. Jsi rád, když ve světle stěží poznáš, jestli před sebou ještě máš cestu. Běžíš nocí a dýcháš vlahý vzduch a měsíc svítí na tvou cestu víc, než ta čelovka. Nevidíš, kde přesně jsi na své cestě, poznáš to jen podle reakce vlastního těla. „Tady vždycky popadám dech“ nebo třeba „Zde se mi běží dobře, protože je to trochu z kopce“. Najednou zaběhneš do tmavé uličky, tvoří ji kukuřice a větrolam. V noci slyšíš plno zvuků a přemýšlíš, jestli by bylo dobré potkat prase divoké. Nakonec špatně došlápneš a uvědomíš si, že největší nepřítel je podvrknutý kotník. A tak dáváš pozor na cestu, jak nejvíce to ve slabém světle jde. Užíváš si tmy kolem a plašíš noční zvěř svým dechem. Krásný noční běh.